V oblasti psychologie komunikace patří neverbální komunikace k často využívaným metodám nenásilného ovlivnění komunikačního partnera. S fenoménem neverbální komunikace rovněž úzce souvisí problém pravdy a lži v lidské komunikaci, neboť projevy těla běžného neškoleného člověka záhy prozradí. Potřebujete lež v komunikaci ke svému zaměstnání a nebo komunikujete jednoduše jak Vás podle Vašeho názoru společnost požaduje ? Zkuste se zamyslet nad tím, jak jste dobrými lháři a zda vůbec lež jako takovou, jako fenomén ke svému životu potřebujete. Do jaké míry lež ovlivňuje naaše životy? Je těžké zabývat se tím, je- li lež pro lidstvo potřebná nebo nikoliv, je těžké polemizovat nad tím, zda lež jako fenomén je nutná pro lidstvo a lidskou společnost a nebo tomu tak není. Má význam "milosrdná lež" v našem životě ?
Odpovědět správně na otázku odkud pochází neverbální komunikace člověka lze v současné době stále s rezervami. Obecně lze konstatovat, že neverbální komunikace člověka se nyní projevuje jako pozůstatek dorozumívacích posunků a gest našich nižších vývojových stupňů z doby, kdy k utváření řeči teprve začlo pozvolna docházet. Položme si nejdříve několik otázek : Myslíte si, že dokážete lhát "přímo do očí" ? Jste jedni z těch, co raději než by lhali za sebou zavřou dveře ? Prozkoumáme-li dějiny zevrubně, státníci, politikové, vojevůdci, teologové, kněží, ti všichni museli, ať chtěně nebo nechtěně, lhát z jakéhokoliv důvodu, byla-li lež ve "prospěch věci" ... Poznali však lidé tehdy, podobně jako dnes, zda to, co říkají myslí skutečně upřímně ?
Jistě není bez zajímavosti, zkušenost, která praví, že čím výše někdo stojí na společenském žebříčku, tím jsou jeho gesta jaksi menší, skromnější, méně okázalá. Totéž platí i naopak. Podobně má vliv na neverbální komunikaci člověka jeho věk - čím jsme starší, tím více se snažíme o to, aby naše řeč těla byla "zabržděnější",snažíme se o to, aby naše gesta nebyla tolik "rozmáchlá", snažíme se prostřednictvím těla nedávat tolik o sobě najevo.
Dobrým příkladem pro funkci řeči těla jsou ti, kdo se lži teprve učí.
Lze přijmout jako výchozí stanovisko následující: v jakém se nacházíme věku a na jakém společenském stupínku stojíme, má vliv na komunikaci s druhými lidmi a její projevy. A co Adolf Hitler, který byl znám svými rozmáchlými gesty, a o němž je známo, že právě svou neverbální komunikaci dlouhé hodiny cvičil před zrcadlem ? Co J. V. Stalin, který se naopak neverbálně téměř vůbec neprojevoval ? Znamenají tyto postřehy v historickém kontextu něco ? Nejlepším příkladem pro pochopení řeči těla jsou ti, kteří se lhaní teprve učí : totiž děti. Všichni rodičové ví, že pokud jim dítě lže, nebo se k tomu aspoň chystá, začne si ústa, resp. obličej zakrývat. S tím, jak stárneme, naše podvědomí tento jakýsi nevědomý reflex transformuje do gest jiných, podobných, a nebo dochází k jeho přesunu jinam - pozorujeme zadrhávání, šoupání nohama nebo nervové záškuby atp. Dospělí tedy svoje podvědomí neposlouchají natolik slepě jako děti - nebo se o to aspoň snaží, a tak je výsledkem omezení gestikulace, nebo přesun - původní gesto "sublimuje" do gesta nového.
